Proudy Historie na Blog.cz

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.

Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září
1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, načež se do konfliktu vložily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu. Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv.Jablunkovský incident.^[1] V Asii je za počátek války považována japonská invaze do Číny
7. července
1937. Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem pakt o neútočení a uvolnil tím prostor pro nacistickou vojenskou expanzi, avšak 22. června
1941 byl přepaden německým Wehrmachtem. Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly Spojencům pomoc, byly vtaženy do války 7. prosince
1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května
1945kapitulací Německa. Po americkém svržení
atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Nejhrůznějším příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové
ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na "civilizované metody válčení" se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940
demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné náletyna nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.

V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanýmikoloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.

Kromě sporů uvnitř římské společnosti docházelo na přelomu 2. a 1. století př. n. l. rovněž ke konfliktům s italskými spojenci žádajícími zrovnoprávnění s Římany. V letech 91-88 př. n. l.probíhala tzv. spojenecká válka. Italové v ní byli sice poraženi, avšak většině z nich bylo brzy uděleno římské občanství. Sotva skončila spojenecká válka, hrozilo Římu nové nebezpečí na východě. V roce 88 př. n. l. bylo v Malé Asii povražděno několik desítek tisíc římských a italských kolonistů. Původcem tohoto činu byl pontský král Mithridatés VI., který se brzy nato zmocnil provincie Asie a dokonce se vylodil v Řecku, kde se na jeho stranu přidaly Athény. Populárové chtěli vedení války svěřit Mariovi. To přimělo vůdce optimátů, Lucia Cornelia Sullu, který se vyznamenal ve spojenecké válce, k postupu na Řím. Vzájemná rivalita mezi oběma stranami získala nyní podobu vojenského konfliktu - občanské války.

Když se Sulla po vítězství nad populáry vypravil proti Mithridatovi, převzali moc v Římě opět populárové, kteří optimátům připravili krvavou pomstu a Sullu prohlásili za nepřítele státu. Sulla však nekapituloval a po svém vítězném návratu z východu populáry přemohl a znovu ovládl Řím, načež byl jmenován diktátorem. Své politické odpůrce nechal zmasakrovat po vydáníproskripcí - seznamu občanů, které bylo možné beztrestně zabít. Senát získal vedoucí úlohu ve státě a počet jeho členů byl téměř zdvojnásoben přijetím nejvýznačnějších jezdců. Sulla se ale své funkce záhy vzdal a zcela ustoupil z veřejného života, čímž uvolnil cestu dvěma jiným ambiciózním jedincům: bohatému patricijovi Marcu Liciniu Crassovi a úspěšnému vojevůdci Gnaeu Pompeiovi Magnovi. Druhý jmenovaný definitivně porazil Mithridata a reorganizoval poměry na Východě (vznik provincie Sýrie). Pouze slabá říše Ptolemaiovců v Egyptě, která se ale stala římským protektorátem, si zachovala nezávislost. Poté, co Cicero zdolal Catilinovo spiknutí, se Pompeius spojil s Crassem a ctižádostivým Gaiem Juliem Caesarem.

Tito tři muži uzavřeli v roce 60 př. n. l. neformální spojenectví k prosazení vlastních zájmů nazývané první triumvirát. Caesar se s pomocí ostatních triumvirů stal v roce 59 př. n. l.konzulem a zabezpečil si velení v Galii. Tuto ohromnou a lidnatou zemi si pak v několika málo letech úplně podrobil (galské války), přičemž obratně využil vnitřní rivality mezi jednotlivými místními kmeny. Když Crassus padl v roce 53 př. n. l. v bitvě u Karrh během tažení proti Parthům, nepřátelství mezi Caesarem a Pompeiem, který měl podporu senátu, vypuklo otevřeně. Caesar, kterému v případě jeho návratu do Itálie hrozil politický proces, překročil v roce 49 př. n. l. se svými vojáky pohraniční řeku Rubikon, čímž započala další fáze občanských válek. V roce 48 př. n. l. dosáhl nad Pompeiem rozhodného vítězství v bitvě u Farsálu. Pompeius nato uprchl do Egypta, kde byl ale na popud egyptského krále zákeřně zavražděn. Do roku 45 př. n. l. získal Caesar vládu nad celým římským státem. Caesarův pokus o institucionální zakotvení své samovlády však neuspěl. Krátce po svém jmenování doživotním diktátorem padl o březnových idách roku 44 př. n. l. za oběť republikánskému spiknutí v senátu vedenému Brutem a Cassiem.

Občanská válka vzplanula téměř okamžitě nanovo. Marcus Antonius a Caesarův synovec a adoptivní syn, Gaius Octavius (Octavianus), se v roce 43 př. n. l. spojili a s Aemiliem Lepidemutvořili druhý triumvirát namířený proti stoupencům republiky a Caesarovým vrahům. Po vítězství nad republikány v bitvě u Filipp v roce 42 př. n. l. si rozdělili vládu nad říší. Octavianus obdržel západní provincie, zatímco Antonius se odebral na východ, kde se sblížil s Caesarovou milenkou, egyptskou královnou Kleopatrou. Vzájemné rozpory oba triumviry ale brzy postavily proti sobě. V roce 31 př. n. l. zvítězil Octavianus nad Marcem Antoniem v námořní bitvě u Actia. Nedlouho poté spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. Tím skončilo období občanských válek a zároveň byla pohřbena i římská republika. V roce 27 př. n. l. se Octavianus na oko vzdal veškerých svých mimořádných pravomocí a vyhlásil obnovu republikánské ústavy.

Určit charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k mnohým změnám. Polybios, řecký historik a učenec, popsal římskou republiku jako kombinaci monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Vládu ve státě vykonávali dva každoročně voleníkonzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadů. Jejich volba náležela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených, hrál významnou roli, nicméně až do doby principátu nedisponoval zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z jeho autority. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které bylo rovněž důležité, neboť rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústřední místo římské republiky představovaloForum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.

V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala z plebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval patrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.

Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského a trestního práva, stejně jako procesního řádu. Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci interpretovat práva ke svému prospěchu. K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům zajišťovaly vážnost a autoritu (dignitas et auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem resp. reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (Mons Sacer), čímž znemožnili obranu Říma a přinutili patricije k ústupkům.

Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů tribunů lidu, legalizace manželství s patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce 366 př. n. l.). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce 287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona lex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie - nobilita.

V 5. století př. n. l. vedl Řím četné války jak se svými latinskými sousedy, kteří nakonec v roce 493 př. n. l. uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tiberu hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskými italickými kmeny, jako byli třeba Aequové či Volskové. V roce396 př. n. l. Římané v čele s diktátorem
Marcem Furiem Camillem po téměř desetiletém boji zničili svého mocného soupeře - etruské město Veje. Tato událost se stala prvním krokem na cestě k římské hegemonii v celé Itálii. Po porážce v bitvě u řeky Allie byl přesto Řím dobyt a vydrancovánGaly vedenými náčelníkem Brennem (387 př. n. l.). Pouze Kapitol se svým opevněním dokázal odolat jejich útoku. Brennus a jeho Galové sice po zaplacení výkupného z města odtáhli ("Vae Victis!"). Nicméně v následujících letech pokračovali v opětovných vpádech do střední Itálie a ohrožovali tak Římany, kteří proto vybudovali tzv. Serviovy hradby. Porážka Říma oslabila jeho postavení mezi ostatními italickými kmeny. Příští půlstoletí se tudíž vyznačovalo neustálými boji s Galy a také spory s latinskými spojenci. Následovala první samnitská válka (343-341 př. n. l.) a druhá latinská válka (340-338 př. n. l.), po jejímž skončení byl latinský spolek rozpuštěn a většina Latinů obdržela římské občanství. Na přelomu 4. a 3. století př. n. l. Římané v dalších dvou válkách definitivně srazili Samnity, čímž si tyto vnitrozemské kmeny Itálie definitivně podrobili.

Tajemství relativně rychlého římského rozmachu spočívalo v uzavírání spojenectví s kdysi mocnými, avšak nakonec poraženými nepřáteli, kteří se následně stali loajálními římskými spojenci. Podmaněnou Itálii pokryli Římané sítí silnic, systémem předpolí a hlásek a na strategicky významných místech byly zakládány latinské kolonie, což jim zajistilo upevnění kontroly nad dobytým územím a utužení spojenectví s italskými kmeny. Z tohoto období svých dějin vyšel Řím jako pevný státní útvar s mocnou armádou a značnými předpoklady k dalšímu růstu. Tím byly položeny základy k jeho budoucímu územnímu rozmachu.

Podle starořímských pramenů se založení města Říma datuje do roku 753 př. n. l., což bylo později přijato za počátek římského letopočtu (ad urbe condita - od založení města). Zřejmě již od 10. století př. n. l. existovala naKapitolu a Palatinu první sídla. Později se osady rozšířily i na okolní pahorky při řece Tiberu, z kterých pak jejich pozvolným spojováním vzniklo město, jehož náboženským a politickým centrem se stal Kapitol. Založení města uprostřed 8. století př. n. l. se zhruba kryje s počátkem řecké kolonizace
Itálie.

Podle legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje. Přeživší Trójané měli být prý přivedeni na území Latia hrdinouAeneem, synem Anchísa a bohyně Venuše. Potomky Aenea byli bratři - dvojčata - Romulus a Remus, kteří byli na příkaz krále města Alba Longa brzy po narození vhozeni do Tiberu. Dvojčata se však neutopila a poté, co se ocitla na břehu, uslyšela jejich pláč vlčice, která oba chlapce odkojila. Bratři později krále Albu porazili a založili si vlastní město, jehož vládcem se nakonec stal Romulus. Remus, který se začal Romulovi posmívat a přeskočil brázdu označující budoucí hradby města, byl nato Romulem zabit. Po Romulovi vládli městu další tři mýtičtí králové. Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky. Za Tulla Hostiliasi Řím v roce 659 př. n. l. upevnil své postavení zničením Alby. Ancus Marcius založil přístav v Ostii. Král (rex) měl pravděpodobně nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Současně stál v čele rodových vůdců - senátorů (stařešinů), kteří vykonávali poradní funkci. Obyvatelstvo bylo rozděleno na tři tribue (kmeny), které se dělily na kurie a rody, podle nichž se scházelo lidové shromáždění (comitia curiata).

Na konci 7. století př. n. l. napadli Řím Etruskové, kterým se město zdálo příliš mocné. Za vlády etruských králů Řím přesto rychle vyrostl v největší město Apeninského poloostrova a domohl se velkého hospodářského významu, neboť kontroloval důležité obchodní trasy: Via Latina a Via Salaria. Prvním etruským králem se v roce 616 př. n. l. stal Tarquinius Priscus. Král Servius Tullius prý nechal postavit městské hradby a provedl také setninovou reformu vojska a lidového shromáždění. Poslední římský resp. etruský král, Tarqinius Superbus("Vzpupný"), byl z města vyhnán aristokraty pod vedením Lucia Junia Bruta, protože, jak tvrdí prameny, jeho syn měl znásilnit a zavraždit ctnostnou římskou matrónu Lukrécii. Tarquinius se nevzdal a požádal o pomoc jiného etruského krále, Porsennu, který se podle názoru některých historiků zmocnil Říma kolem roku 507 př. n. l.. Jiní historici se ovšem domnívají, že Porsenna Řím nedobyl. Podle legendy zachránil Řím před jeho útokem jediný muž - Horatius Cocles. Pravděpodobněji si však Římané zajistili svobodu vysokým výkupným. Když se Řím někdy kolem roku 500 př. n. l. zbavil etruské nadvlády, jeho vliv v Itálii, nebo zatím spíše jenom v Latiu, výrazně vzrostl.

Rok 509 př. n. l., který se tradičně udává za datum této události, byl přijat až mnohem později a není pokládán za příliš jistý. Zřejmě byl odvozen od vyhnání Peisistratovců z Athén v roce 510 př. n. l. Pravděpodobnější dobou přeměny království v římskou republiku - res publica("věc veřejná") - byl patrně počátek 5. století př. n. l., kdy již moc Etrusků výrazně poklesla. Kulturně byli Římané ve svých počátcích vystaveni silnému vlivu Etrusků. Jejich prostřednictvím se dostali rovněž do kontaktu s řeckou kulturou. Příkladem jsou etruská čísla, od Etrusků bylo převzato rovněž písmo (z něhož se později vyvinula latinská abeceda), ptačí perspektiva, pohřební rituály a mnohé další kulturní vymoženosti.

Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l., jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše - imperium sine fine ("říše bez hranic"). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říši.

V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu.

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebobiologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazykůEvropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.